Patříme naštěstí mezi země, které už velice dlouho nezažily válku na vlastní kůži. A i pamětníků té poslední už u nás valem ubývá. A snad právě proto si často tak rádi hrajeme na vojáky. Malé děti stejně jako dospěláci tu po sobě někdy rádi ‚střílejí‘, aniž by při tom pociťovali jakákoliv hrozivá traumata, a zpravidla se to obejde bez následků, nanejvýš tak ještě s nějakou tou boulí nebo modřinou.
Ovšem zatímco malé děti to mají se hraním si na vojáky vcelku snadné, protože těm to v očích veřejnosti coby hra prochází, u lidí odrostlejších už je to přece jenom jiná. Takoví mají často na výběr jedině mezi tím, zda svou touhu zaválčit si potlačí, nebo se smíří s tím, že je okolí bude mít za cvoky, protože ‚tohle už pro ně přece není‘. Případně se mohou upsat armádě nebo využít té nejideálnější šance, nazývající se laser game Praha.
To posledně zmíněné je unikátní šance právě pro ty, kdo by si chtěli chvíli ‚zabojovat‘ na docela vysoké úrovni. Protože zde je možno po sobě skutečně střílet, ovšem bát se netřeba. A to jednak proto, že se této hry účastní kolektivy přátel, příbuzných nebo třeba kolegů, kteří si nemají potřebu navzájem ubližovat, a jednak proto, že zde fasované zbraně jsou ve skutečnosti jenom laserové pistole.
Kterými tu po sobě střílí účastníci navlečení do vest se senzory, které ‚to schytají‘ za ně.
Laser game Praha je tak vlastně tím nejhumánnějším bojištěm. Kde se nesčítají mrtví a zranění, ale jenom body, kde se bojuje po přesně vymezený čas a pak je v mžiku dosaženo opětovného míru. Takže jde jenom a pouze o zábavu spojenou s adrenalinem a napětím, o něco, kde si přijdou na své všechny věkové kategorie bez rozdílu. Včetně těch, kdo nemají ani minimální vojenskou průpravu a postrádají třeba i více než zjevně i fyzičku.
Ti, kteří mají ohromnou výhodu v tom, že je to jenom jako. Což pro nejednu končinu světa neplatí.
